Nakládané chilli papričky :-)
Konkurenční výhoda? Naše nostalgická srdcovka? Nejpracnější kategorie? To všechno jsou přívlastky na naše zavařované chilli papričky. Někdo říká nakládačky. Nebo formálně „sterilované“
Vývoj a pevné zakořenění v našem portfoliu výrobků byl jasný hned od vzniku World of Chilli. Tehdy jsme si říkaly, že je to taková čistá a navíc ryze ženská verze zpracování. A tak to vnímáme dodnes.
S tím rozdílem, že první rok jsme nakládaly pouze jednu jedinou odrůdu, a to JALAPENO krájené na kroužky, tzv. NACHOS. (na obrázku)
Než jsme se rozhodly pokračovat, nechaly jsme si změřit čerstvou odrůdu kontra zavařenou, a výsledek byl v pořádku – kapsaicin zůstává zachován J Uf.
Po několika sezonách v tomto „chilli-byznyse“ máme už v nabídce mezi 50-60 typy „nakládaček“. Troufám si říct, že v Česku bereme zlato. Některé nakládané odrůdy jsou vzácné, z těch u nás vznikají limitované edice vyráběné po desítkách kusů, jiné odrůdy však jedou v tisícových nákladech.
Hned od začátku jsme vsadily na dobrý nálev. A protože jsme kuchařky, tak to bylo vystřihnutý raz dva. Na nálev není univerzální recept. Vždycky je složený z vody, octu, cukru, soli + něco. A musí chutnat vám, výhradně vám. Prý máme dávat sorban kvůli zachování křupavosti, prý máme dávat mrkev, prý máme přidat kopr, olej, todleto, támdleto.
Z vlastního přesvědčení o vyvážené chuti našeho nálevu jsme od prvního dne neuhnuly v receptu ani o gram či deci. A vypadá to tak i nadále.
A jak vlastně celá kategorie vzniká?
Sesbíráme. Umyjeme. Někdy odstopkujeme, někdy ne. Podle velikosti a tvaru plodu se rozhodneme jestli krájet na kousky (Cayenne krájené mix barev), na jemný salát (Pimiente de Padron), na čtvrtky či osminky jako rajče (Large cherry), na kroužky (Jalapeno), na poloviny (Habanero, Carolina Reaper), nebo nechat celé (Aji Charapita). Vybereme skleničku, od malých luxusnějších pro limitky, přes selské soudky, až po klasické zavařovačky různých objemů a velikostí. Vyzkoušíme, zhodnotíme, jestli tato sklenička plodu sluší a pak už to jde ráz na ráz. Při tom myslíme na vás, na budoucí zákazníky. Bude se vám chtít takto velká sklenice z obchodu nést? Stihnete tuto ostrost sníst, než se zakalí nálev? Kam bych ji použila já? Jak s ní máte naložit? Zakryjeme ten krásný barevný obsah etiketou? Nebo necháme k vidění celý obsah sklenice?
Pak že je zavařování nuda! Naopak je to tvůrčí, tvořivý až umělecký proces J
Po naplnění skleničku zalejeme nálevem, zavíčkujeme, strčíme do našeho autoklavu, necháme při tajných stupních zavařovat tajný počet minut J, vyskládáme, „ozdobíme“ povinnými údaji a zabalíme do krabic po x kusech.
Tak jednoduché to je.
No, a nesmíme zapomenout, že silice přitom celý den vdechujete, ruce pálí jako peklo samo, z utahování máte puchýře (na rukách s kapsaicinem doporučuju jako brigádu masochistům), které se časem změní v mozoly na divných místech (třeba na takovým tom kousku kůže mezi palcem a ukazováčkem). Rukavice nezabírají, občas se dotknete oka…
Výsledek je ale nádhera zasnoubená s nádherou!
Nafotíme na e-shop, rozvezeme na kamenné obchody – protože retail jede! – vyskládáme do regálů, a namalujeme cenovky (všechny prachy světa jsou málo! si říkáme u krájení Caroliny Reaper).
V policích poté tiše sedí a nevinně vyhlížejí právě vás.
Naposledy je mám v ruce, když je markuju a vkládám vám je do tašky.
A to je celý příběh jedné nakládané sklenice. Za předpokladu, že jste plody koupili nebo dostali. Ale my si je od semínka navíc ještě vypěstujeme.
Jednou ten proces celý zmapuju a spočítám. A strčím ho na blog. Do té doby to snad ani nechci vědět.